Blikaly neony

jak mé dávné rány

a nahoře z bolestí rodil se den  

v oceán bez kostí, ve světlo dítěte 

má bdění jsou bez měst

řekl jsem ke sklu   

a uviděl tmu vraného koně odejít jako dětství 

v sen ulic, v páru Prahy

a nevěděl jsem zase co chtít

snad jen někam položit věnce rukou a narovnat stuhy 

za zhaslé žárovky a lampy se staženými knoty

obejmout tě v zahradách, jež jsou na vstupenky 

opět se v tobě plést nad ošizeným pivem U zavřených očí

a měnit alespoň polohy hlasu když vlastně není co říci

snad kromě toho, že utahaná servírka s tváří mé třídní učitelky 

píše na notové osnovy z pivních čárek noty nealka a křížky guláše 

jako rekviem za městské holuby a dospívání 

ale to město není 

snad jen kdybych snil 

viděl bych, že stále přeskakují jiskry   

že v žebráckých kloboucích je třicet stříbrných deště

a Jan Nepomucký nemaje jazyka, kterým tě miluji

spí ono tajemství a propadá v čas 

  

cítím tvůj bronzový pyl a slitiny těl 

jímž jsi přítomno mé město

když zakoušíme splynutí v jedno 

tvořeni snad kameny rozbitými do soch

a schodišť, jimiž se dotýkáme ve svém jití 

že snad jedině v takový okamžik jsme 

jako ty